Po roce Vánoce (skoro), aneb jak jsem konečně zase něco napsala

To byla doba, co? Ale nebojte, jsem stále ještě tady a šiju (i když mnohem, mnohem méně).

Před pár dny jsem dostala  e-mail, který mě tedy dosti nakopnul, naštěstí v tom dobrém smyslu. V předmětu stálo „Míšo, kde jsi?“ a dále už se psalo o tom, jak už jsem rok (!!!) nikde nic nenapsala a není mě nikde vidět, ani slyšet. Tak tedy, děkuji, Krystýno, tohle jsem asi doopravdy potřebovala slyšet 🙂

A protože to byla toková doba, tak stejně jako když se televizní seriály po roce vrací s novou řadou, je teď třeba uvést malé ohlédnutí, aneb v předchozích článcích jste se dočetli: 

Co se tedy přihodilo od té doby? Přestěhovala jsem se z hrůzostrašného domu, který jsem sdílela s deseti Rumunci do malého bytečku v Bermondsey (20 minut pěšky k Tower Bridge), který sdílím jenom se svým Švédským přítelem Davidem – jaj!!

V práci jsem minulé léto povýšila na supervizora, letos na jaře pak na asistenta manažera. Zní to dobře, ale práce je to náročná a namáhavá. Znamená to, že pracuju něco mezi 45, 50 a více hodinami týdně (po odečtení přestávek, které si většinou ani nemám čas vzít), většinou 5 nebo 6 dní, kdykoliv mezi 5:30 ráno a 10 večer. A k tomu ještě navrch zhruba 50 minut cesty do práce a dalších 50 zpět…

Upřímně, už z toho padám na hubu. A aby toho nebylo málo, v posledních týdnech mi ještě chybí železo v krvi a vitamín D, což ze mě dělá takovou malou vyčerpanou panenku s bolestí svalů, kloubů a zad, která tráví většinu volného času v posteli nebo vyvalená na gauči…

Teď ale zpátky k šití!

Podařilo se mi dodělat pár moc krásných kousků – jako třeba tento miniquilt pro náš první společný domov:

Nebo tyto dvě dětské deky – pro Verunčiného Mirďu a pro Davidovu neteřinku Livii (ano, mé deky jsou teď k dostání i ve Švédsku):

Sebrala jsem veškerou svou odvahu a kuráž a přihlásila jsem se v rámci Quiltconu do Michael Miller Fabric Challenge. Ušila jsem quilt, který se sice na výstavu nedostal, ale v reálu se mi fakt hodně líbí a vypadá mnohem lépe, než na fotkách (protože je proquiltovaný asi tak milionem linií v různých barvách, které pak dohromady vypadají jako tahy štětcem):

A v neposlední řadě musím teda říct, že se mi stalo i něco fakt dobrého – začala jsem chodit na kurzy výtvarky. Nejprve jsem začala s klasickou kresbou a malbou, poslední kurz jsem si ale vzala sítotisk na textil a byl to ten nejlepší kurz vůbec!! Fakt jsem si to neskutečně užila a rozhodně bych se chtěla téhle oblasti věnovat více.

Na závěr bych chtěla ještě jednou říct díky za to nakopnutí a vůbec díky za všechny ty e-maily, které mi sem tam chodí, za všechny komentáře a všechny nové fanoušky na facebooku. Neslibuju, že teď budu psát pravidelně, protože prostě holt nevím, jak to všechno zvládnu. Ale pokud mě i tak chcete sledovat, mrkněte na instagram, protože tam jsem téměř pořád 🙂

Mějte se!

M.

 

 

WIP – La Passacaglia

Už jste slyšeli o La Passacaglia? Že ne? V našem guildu je to momentálně tak trochu velká věc a vzhledem k rozsahu tohohle projektu předpokládám, že chvíli ještě i bude.

Nejprve jsem La Passacagliu šít nechtěla. Samotný hotový quilt je na mě až přespříliš strakatý. Toužila jsem ale po nějakém ručním šití, které bych s sebou mohla vzít kamkoliv. A tak jsem se nakonec nechala strhnout davem.

IMG_5414[1]

Mým záměrem ale není ušít celý quilt, ale jen středovou růžici jedné z rozet. A našít ho zřejmě na polštář. Jak jinak, že?

A jak jinak než v růžové, že?

traveling

Oficiální předlohu jsem si nepořizovala. Jen jsem podle obrázku nachystala vlastní šablony v takové velikosti, která se mi bude hodit. A teď už jenom šiju a nechávám se unášet tím, jak krásně se mi pod rukama tvoří nové vzory. Nádhera.

IMG_5809[1]

Jiný šálek kávy

Jak už asi víš, do Anglie jsem přicestovala jako au-pair. A i když starat se o děti je pěkná práce, stát se profesionální chůvou nikdy zrovna mým snem nebylo. A tak jsem na konci svého rok a půl dlouhého pobytu absolvovala stáž v top PR agentuře a doufala, že mi tahle zkušenost (plus vysokoškolský titul a praxe z ČR) pomůže získat práci. Po více jak měsíci usilovného pátrání, rozesílání životopisů a žádostí o práci jsem se ale zastavila – stojí mi to vůbec za to? Mým snem není kancelář (a nikdy vlastně ani nebyla). Toužím po tom znovu studovat, tentokrát ale design tady v Londýně. A abych se ke studiu dostala, bude to vyžadovat čas a pořádnou přípravu. Během té doby přece můžu dělat cokoliv!

A tak částečně z nouze, částečně z lásky ke kávě, jsem se ocitla na pohovoru ve Starbucks a na začátku února započala trénink jako barista.

barista

Hned od začátku mě překvapilo, jak moc mě tahle práce vzala. Příprava kávy, být na pokladně, pracovat v týmu i být tak blízko zákazníkům, jak jen to jde (protože po pár týdnech už ty stálé znáš i jménem). I když může být Starbucks brán jako „kávový fast food“, kde vždycky dostaneš to, co očekáváš, v zákulisí se toho odehrává i mnohem víc…

Začalo to, když se mě v prvních dnech kolega zeptal, jestli už jsem zkoušela „coffee tasting“. Protože jako barista bych měla znát všechny druhy kávy, které prodáváme a jejich charakteristiky, měla bych také všechny časem ochutnat. A bylo to.

with Asta

perú

Jedno ochutnání, druhé, třetí… pak skvělá manažerka, která si všimla, že mě to zajímá a která mi předala knihu pro „coffee mastery“. O pár týdnů později jsem pak byla zapsána do mistrovství baristů (Barista Championship) a tak nějak se stalo, že jsem ho za náš distrikt před dvěma týdny vyhrála.

IMG_4220[1]

Můj trénink nabral ještě na větších obrátkách. Připravuju se jak na soutěž, tak i na coffee mastera. Intenzivně se učím latté art i znalost kávy (jaké jsou druhy, jak a kde se pěstuje a jaký důsledek to má na chuť a aroma, jak se káva sklízí a upravuje, praží, míchá, mele, vaří, ochutnává… hotová věda). Na začátku května mě čeká další kolo soutěže a musím být maximálně připravená.

IMG_4260[1]

IMG_4362[1]

Baví mě to. I když je to občas vyčerpávající a v posledních dnech fakt náročné, když si přičichnu k právě namleté kávě (nebo k právě uvařené), je na tom něco krásně uvolňujícího a uklidňujícího. A čím víc toho o kávě vím, tím více se mi do toho studia chce ponořit a naučit se ještě více.

I když to znamená, že na šití teď zase moc času není, jsem šťastná a už uvažuju nad dalším patchworkovým projektem. Že by podtácky pod hrnky? 😀