Čaj s medem a citrónem

Nemůžu uvěřit tomu,že už je to zase až tak dlouho, co jsem naposledy napsala. Střádám si teď plány, jak bych chtěla obnovit pravidelné psaní a mám už dokonce i seznam toho, jaké články bych chtěla zveřejnit, na to psaní ale očividně nijak nedochází. No a vidět pak, že jsem nenapsala snad už celých šest týdnů… hrůza!

Hm, nicméně, dobrou zprávou takhle na začátek podzimu je, že jsem pod tlakem a časovým presem snad během pouhých dvou týdnů ušila nový quilt! A tahle nová patchworková deka nebyla jenom tak ledajaká. Putovala totiž se mnou minulý víkend do Itálie mojí kamarádce Valentýně na svatbu 🙂

A jak si asi umíte představit, takový výlet do Itálie byl více než krásný, ten návrat mi ale způsobil značné nesnáze v podobě ucpaného nosu a dutin a s tím související bolestí hlavy, únavou, vyčerpáním. Však to sami určitě taky znáte!

Tak je teď čas na to zabalit se do teplé deky, usrkávat čaj s medem a citrónem a tak trošku teskně, ale s úsměvem na rtech, si prohlížet fotky, jak krásně nám u jezera Garda bylo 🙂

Nebojte.Fotky quilty taky budou. A snad na ně nebudete ani muset čekat dalších 6 týdnů 😀

Přestěhováno

Uběhl už týden od toho, co jsme se oficiálně přestěhovali do Prahy. Stálo nás to (a ještě pořád stojí) spoustu vyřizování a zařizování, spoustu krabic a rozbalování, vybírání a skládání nového nábytku, praní a praní a praní (protože té zatuchliny z Londýnského bytu se asi hned tak nezbavíme), ale už to pomaličku začíná vypadat jako domov.

Pořídili jsme první police a vybalili knížky a skicáky, drobnosti ještě zůstávají v krabicích. Sice ještě nemám pracovní stůl, a ten můj milovaný, ručně natíraný a lakovaný, se se mnou nepřestěhoval a asi už ani nepřestěhuje, nicméně i ten kuchyňský zatím poslouží dobře. No nezačínaly jsme nakonec snad všechny se šitím právě na kuchyňském stole?

A tak zatím jen pár drobných radostí jako jsou bylinky na okně v kuchyni, otevřené police nebo kaktusy, které jsou v příliš velkých květináčích. A nekonečné šití záclon…

PS: Chystám se na experimentování s domácím přírodním barvením látek. Pokud se budete chtít přidat, začněte si dávat stranou slupky z cibulí (jen ty vnější, suché).

Poslední tři týdny…

Zdá se, že rok 2018 mi přináší samé změny. A rozhodně ne malé. Po mém lednovém odchodu z práce (což nebylo vůbec jednoduché rozhodnutí) se mi dostalo více času na přemýšlení a rozmýšlení nad tím, kam bych chtěla směřovat nejen profesně, ale i v životě jako takovém. Doufala jsem, že se mi podaří sehnat práci, která by byla bližší mému srdci a která by mi nezabírala většinu mého času, víkendů, velmi brzkých ran a pozdních večerů, státních svátků, sil a nervů. I když jsem v kavárně pracovala ráda a ráda se denně setkávala se zákazníky, bylo toho už moc.

Tak jsem upravila svůj životopis a začala rozesílat. Z týdne se staly dva, ze dvou měsíc, z měsíce tři. Životopis dostal nesčetné úpravy a upgrady a motivačních dopisů jsem napsala snad stovky.

Bylo to až v momentě, kdy nám napsala naše realitní kancelář, že je načase obnovit nájemní smlouvu, kdy nadešel zlom. Takhle to prostě už dále nešlo. Stálo nás to spoustu slz a dlouhé rozhovory, ale nakonec jsme s Davidem rozhodli, že je načase udělat změnu a najít si něco lepšího.

Chtěli bychom byt, ve kterém nemusíme bojovat s plísní a každodenně vylívat 2 litry vody z vysoušeče vzduchu, kde nám oblečení nebude smrdět zatuchlinou a kde se nebudeme muset bát, že nás navštíví nějaký hlodavec. Byt, který by byl velký a prosluněný, a který by lépe odpovídal tomu, co za něj platíme.

Já bych si přála lepší práci a být blíže k rodině a přátelům a možná si i pořídit psa. David by si zase přál nemuset denně dojíždět do práce více jak hodinu v přelidněném metru a tak nějak vůbec být radši někde, kde není tak moc lidí a život je o něco snazší.

Tak jsme rozhodli. Budeme se stěhovat do Prahy. 

Ne zrovna mé vysněné město (jsem přece jen holka z Moravy), ale pečlivě uvážený kompromis. S odstupem času se už i začínám těšit, protože vím, že to bude změna k lepšímu.

Londýn mi bude chybět, o tom žádná. Však jenom dneska jsem byla na úžasné výstavě Orla Kiely: A Life in Pattern, minulou sobotu v botanické zahradě v Kew v největším viktoriánském skleníku na světě a každý čtvrtek na Morley College na kurzu Printed textiles. Je tady vždycky spousta věcí, co dělat, ale pro pohodový život to tu moc není.

Tak nějak mám pocit, že je načase zhodnotit to, co jsem se tady za ty čtyři roky naučila, co jsem za poslední dva roky pobrala ze školy o designu a textilu, o tisku, barvení a přírodě. Co jsem si odnesla z toho být au pair a starat se o děti, z práce v kavárně a setkávat se se stovkami lidí denně, i z toho být manažerkou týmu. Z toho být cizinkou a jezdit domů jenom na návštěvu.

Zbývají mi tu už jen poslední tři týdny a mám pocit, že je přede mnou ještě další spousta změn a spousta otevřených dveří.

PS: Na obrázcích Tower Bridge a City, my dva v Greenwichi a v pozadí Canary Wharf, my dva na výletě v Praze