Krize v pětadvaceti

„Myslím, že tohle by tě mohlo zajímat,“ řekla mi Valentýna a podala mi dvě stránky, které právě vytrhla z časopisu. „Píšou tady o tom, o čem jsme se spolu už bavily. O tom, jak vlastně nevíme, co v životě chceme dělat a že v tom rozhodně nejsme samy.“

 A měla pravdu. Oficiálně se tomuhle stádiu prý říká „krize v pětadvaceti“ a zažívají ji lidé ve svých dvaceti-něco. Slyšela jsem o ní už dříve, ale šlo spíše o úsměvné pozastavení nad tím, že se někteří lidé v tomto věku už usazují, zatímco jiní si ještě chtějí užívat života. Jenže ono jde ve skutečnosti o mnohem vážnější téma, o kterém se bohužel veřejně moc nemluví.

Tak jsem se rozhodla, že je načase s tímhle zarytým mlčením skončit a otevřeně napsat o tom, co prožívám. Vím, nebude to zrovna moc patchworkové, ale tohle téma hýbe mým světem a čím dál častěji se setkávám s tím, že čím více o svých pocitech a problémech mluvím, tím více lidí mi prozrazuje, že prožívají úplně to samé.

Tápu, jsem zmatená a nevím, co dál

„Já nevím, co mám dělat,“ je věta, kterou jsem v posledním roce a půl pronesla nesčetněkrát. A mnohokrát z toho s pláčem a promáčeným kapesníkem v ruce. Prostě nevím. Nevím, jaký by měl být můj další krok, a někdy bych se nejradši jen zahrabala do peřin.

Často jsem zmatená a nevím, co si se svým životem počnout. V práci ani ve vztahu nevydržím déle než pět měsíců. Nemám žádné úspory a nevydělávám dost na to, abych si mohla pořídit vlastní bydlení. Nechci pracovat v oboru, který jsem vystudovala a nejsem si jistá svou současnou prací (protože i dělat au pair může být doopravdy náročné). Nevím, jestli jsem na tom správném místě. A mnohokrát jsem zažila záchvaty paniky, protože jsem prostě nevěděla, jak dál.

Když si s přáteli o tomhle tématu povídám, ráda se jich ptám, co by ve svém životě chtěli dělat, kdyby se nemuseli vůbec na nic ohlížet. A tak mám ve svém okolí budoucí šéfkuchaře, umělecké cukráře, majitele knihkupectví, životní kouče, spisovatele. Je to dosti těžká otázka a mě samotné trvalo velmi dlouho, než jsem to své dokázala definovat. Čím bych tedy chtěla být?

Chtěla bych být textilní designérkou

Chtěla bych šít a prodávat své výrobky a návody, tisknout vlastní látkové kolekce. Chtěla bych být světově známá a cestovat. Chtěla bych mít vlastní studio a psát o své práci.

Jenže co je ten další krok? Co bych právě teď v tuto chvíli pro to měla udělat?

Myslela jsem si, že tím dalším správným krokem je odjezd do Anglie, do Londýna. Že budu mít dopoledne čas, abych šila a navštěvovala patchworkové kurzy, abych se učila a zdokonalovala. Že začnu psát anglický blog, potkám spoustu nových zajímavých lidí, kterým se má práce bude líbit a kteří mě podpoří a doporučí dále svým známým.

Jenže po dvou měsících vím, že realita je úplně jiná. Jsem ráda, že jsem. Starat se o tři malé děti je velmi náročné a o to náročnější je vyhovět představám jejich maminky. I když mám za sebou deset let praxe v práci s dětmi, často si připadám, jako úplný idiot a neumětel. A když se konečně najde chvíle opravdového volna, kdy nemusím řešit jídlo, školní tašky, žehlení nebo vymýšlení a plánování mimoškolních aktivit, radši chodím ven, než být zase zavřená tady.

Takže nešiju. Nepíšu nové příspěvky. I když mám stále nastřádáno spoustu nepublikovaných fotek, nenacházím čas a energii, abych si sedla a upravila je, sepsala návody, rozeslala maily, upravila blog…

Tak co by měl být ten můj další krok?

V článku od Valentýny se píše, že těmito pocity, že nevíš, co se svým životem dále, trpí třetina žen a čtvrtina mužů mezi 20 a 30 lety. Podle mých zkušeností bych ale řekla, že je to snad ještě více. Jen o tom nedokážeme mluvit. Radši se podělíme o to, co nás v životě těší a že jsme si našli novou práci, než abychom řekli, že jsme zmatení a připadáme si „divní“ – vždyť přece tolik lidí si buduje slibnou kariéru, pracuje pro mezinárodní firmy a jezdí na dovolené k moři, kupují si byty a plánují rodinu.

Ale co když to takhle nechci? Co když hledám něco více? Co když nechci pracovat osm hodin denně, chodit do kanclu a po práci s kolegy na drink, abych pak padla vyčerpaná do postele. Co když si nechci brát hypotéku na byt a celý rok si šetřit peníze na týden dovolené u moře.

Co když chci dělat práci, která mě bude bavit a dávat mi smysl?

Myslela jsem, že tou správnou cestou k vysněné práci je podnikání. Je tomu téměř rok, co jsem začala, ale musela jsem toho brzy nechat, protože mě to málem zrujnovalo. Neměla jsem plán a žádné zkušenosti, netušila jsem, do čeho jdu. A rozhodnutí živnost přerušit a odjet do zahraničí bylo snad ještě těžší. Pamatuju si, kolik lidí mi v té době říkalo, že „mám koule“, že jsem se na podnikání vůbec dala, že jsem dobrá, že jsem do toho šla a že si chci splnit svůj sen. Tolik lidí mi fandilo a podporovalo mě! Teď ale s odstupem vidím, že jsem byla až moc netrpělivá a nezkušená a že tahle pauza, kterou teď prožívám, je nejspíš naopak velmi užitečná.

„Dobře se uč a vystuduj vysokou školu, aby sis pak našel dobrou práci,“ už dnes bohužel neplatí. Uspět může kdokoliv a v čemkoliv. Právě proto se možná cítíme po dvacítce tak frustrovaní. Máme vystudováno, ale práce a úspěch nějak nepřichází. Hledáme víc, ale nevíme, kde začít, co dělat.

Nerada bych skončila tenhle článek úplně negativně. Tak snad pár rad na závěr, co by se při záchvatu paniky a strachu z budoucnosti podle zmíněného článku mělo dělat:

  1. Buď trpělivý. Stavěj si malé cíle a nečekej, že dosáhneš velkých věcí už jako hodně mladý.
  2. Buď pozitivní. To může být dosti těžké, když jsi v téhle krizi, ale stačí si jen uvědomit, že už uvědomění si krize samotné nás posouvá k jejímu vyřešení.
  3. Sleduj, s kým se srovnáváš. Protože všichni píšeme jen o tom krásném, co se nám v životě děje. Navíc pokud se srovnáváš s celebritami, které uspěly jako velmi mladé, pamatuj, že jde o výjimky, ne o průměr.
  4. Dělej, co je pro tebe dobré. Tvoje identita by měla být postavená na tom, z čeho jsi nadšený, a co tě zajímá, ne na tom, co od tebe očekávají ostatní.
  5. Dej si pauzu. Těžká rozhodnutí se dělají špatně, když zažíváš stres nebo úzkost. Pauza nemusí být nijak velká, stačí odjet někam na víkend.

Tak se teď snažím být tady a teď, nestresovat se ze své budoucnosti a nelámat si hlavu nad tím, jak vydělám, abych mohla do svého podnikání a vzdělávání investovat. Prostě jsem.

Throwback Thursday, aneb Čtvrteční zpátky do minulosti IX.

Je tady čtvrtek a s ním Throwback Thursday, aneb Čtvrteční zpátky do minulosti IX. A již tradičně, u této příležitosti pořádám i Link párty.

throwbackCo to link párty je a jak na tu mou kounkrétní, si můžeš připomenout v tomto videu:

Vím, že jsem to říkala už několikrát, ale bohužel, k šití se stále moc nedostávám. Děti jsou na prvním místě, pak je tu všechno možné zařizování okolo a nějaké ty moje pochůzky po městě. A za dva týdny začínám se školou (dopolední kurzy angličtiny). Asi bych měla začít vstávat jako normální člověk, který chodí do práce (před sedmou), i když ta moje „práce“ začíná až v jednu, abych mohla zase začít tvořit a pracovat i rukama.

Na druhou stranu dobrou zprávou z tohoto týdne je, že starý šicí stroj, který tu mám půjčený, je už opravený a prošel celkovou revizí, takže by měl v pořádku fungovat.

V dnešním článku tedy nebude nic nového, protože na focení a úpravu fotek moc času nezbývá, podíváme se spolu ale na konec srpna 2012. Protože dnes se podíváme zpátky do minulosti na to, jak jsem ušila soví nahřívátka.

sovičky 1Inspiraci pro tahle soví nahřívátka jsem našla na Pinterestu. Sovičky jsou vyplněny rýží, která po nahřátí v mikrovlnce drží teplotu a sovičky tedy hřejou. Podobně by to mělo fungovat i s mrazákem, ale musím se přiznat, že to jsem skutečně nezkoušela.

sovičky 2Nahřívátka jsou tak akorát do ruky či do kapsy a celkem jsem ušila tři – dvě menší a jedno větší. Na ušití jsem použila zbytky flanelu, které jsem dostala od kamarádky.

sovičkaA teď je čas na tvůj příspěvek! Nezapomeň, že nezáleží, jestli máš nebo nemáš blog. Můžeš přidat jakoukoliv fotku svého výrobku, kterou máš nahranou někde na internetu.

Pravidla pro link párty:

 Loading InLinkz ...

Throwback Thursday, aneb Čtvrteční zpátky do minulosti VIII.

Je tady čtvrtek a s ním Throwback Thursday, aneb Čtvrteční zpátky do minulosti VIII. A již tradičně, u této příležitosti pořádám i Link párty.

throwbackCo to link párty je a jak na tu mou kounkrétní, si můžeš připomenout v tomto videu:

Dnes se podíváme zpátky do minulosti na to, jak jsem ušila svůj první moderní polštářek.

pampeliškovýTento polštář dostal jméno Pampeliškový podle nádherné, stejnojmenné žluté látky, ze které jsem ho v létě 2012 ušila. Procvičovala jsem si tenkrát šití pruhů, a i když se na tento konkrétní vzor tradičně používá šití skrz papír, tenkrát jsem o „papírové metodě“ moc nevěděla a šila klasicky bez něj.

pampeliškový detailNeskutečně mě tahle práce bavila, protože jsem použila ty nejzbytkovější zbytky, které jsem v téhle barevnosti měla. Mám totiž moc ráda, když se využijí i poslední kousíčky látky. A taky když polštářek dotáhnu do konce i třeba drobným ozdobením zapínání na zadní straně.

pampeliškový zadní rožek

Polštářek má 40×40 cm a před časem si ho ode mě koupil můj kamarád Karel, kterému teď dělá parádu doma v Praze.

pampeliškový v trávěTenhle vzor se mi doopravdy moc líbil, byl jednoduchý a (ne úplně) rychlý na ušití, takže jsem si před hodně dávnem napsala poznámku, že bych ho chtěla použít i v jiných barvách. Před očima ho mám v tmavě modré, zelené a možná i růžové barvě. Jen se k tomu šití už konečně dostat… Jaká barevnost by se líbila tobě?

A nezapomeň se zapojit do naší link párty. Třeba taky s nějakým zapomenutým kouskem.

Pravidla pro link párty:

 Loading InLinkz ...