Bubák ve skříni aneb článek, který se mi už skoro tři roky nechce napsat

Jak jenom začít? Tenhle článek se mi rozhodně nepíše lehce, i když jsem nad ním uvažovala už dlouho. Jakože doopravdy dlouho. Hodně dlouho. Téměř tři roky dlouho. Poslední dobou, kdy jsem se k psaní sem na blog zase tak nějak dostala, se mi ale tento článek zdá více a více aktuální. Jako když vás něco svědí a vy víte, že byste se neměli podrbat, ale ono to stále svědí, a svědí to tím víc, čím víc na to myslíte. Tak tedy, tohle bude takové moje podrbání a jen doufám, že mi to pomůže.

O co se jedná? Téměř před třemi lety jsem tady na blogu zveřejnila článek, který celé mé blogování změnil. Pokaždé, když jsem pak sem na blog přišla nebo třeba i jen zauvažovala nad novým článkem, tenhle (prokletý) článek nade mnou tak nějak visel a držel mě zpět od toho, co a jak a jestli vůbec napíšu. Našeptával mi do ucha spoustu špatných věcí a do základů otřásal mou sebedůvěrou jako blogerky, quilterky a člověka, který se zajímá o druhé a chtěl by sdílet radost ze šití a kreativní tvorby vůbec.

Co se tenkrát stalo? Zvorala jsem to. A to pořádně. Jakože super pořádně. Napsala jsem článek, který měl být satirou, tak nějak na hraně. Článek, který měl podněcovat čtenáře, aby se podíval na věci jiným pohledem, který by ho inspiroval a nadchnul. Místo toho, to ale bylo daleko za hranou. Napsala jsem článek, který byl zlý, podlý, kritizující. Napsala jsem článek, který mnoho lidí popudil nebo zranil. Článek, který sice podnítil debatu, ale úplně jinou, než jsem zamýšlela. Přečetla jsem tenkrát snad každý komentář, který jsem k článku našla a můžu jenom říct, že se mi to pořádně vrátilo. Jak se říká: Jak si člověk ustele…

Kdybych dnes měla možnost promluvit si s tou o téměř tři roky mladší Míšou, která se chystala ten (prokletý) článek zveřejnit, pak bych ji popadla za ramena a pořádně s ní zatřásla. Řekla bych jí, aby si to po sobě znovu přečetla, a pak ještě jednou a ještě jednou, dokud by se na to nedívala očima nezaujatého čtenáře, který jí do hlavy nevidí a nezná celý kontext, který za článkem stál. Řekla bych jí, aby se na to pořádně vyspala, než článek zveřejní a zvážila, jestli na vyjádření svého názoru používá ta správná slova. Zeptala bych se jí, co má být výsledkem článku a jaká je jeho pointa. Protože článek, který jsem tenkrát napsala, se vydal úplně jiným směrem, než měl.

Bohužel, napsání toho (prokletého) článku už vzít zpátky nemůžu. Co se stalo, stalo se. Nejsem na to pyšná. Stydím se, že jsem něco takového dala do slov, že jsem to publikovala a ještě i navíc propagovala, aby to vidělo co nejvíce lidí…

Po téměř tři roky byl tenhle článek mým bubákem ve skříni. Po téměř tři roky jsem uvažovala nad tím, jestli mám zveřejnit svou omluvu a jestli to nebude jenom přilitím oleje do ohně, jestli se tím jenom neporýpu ve starých ranách a nevytáhnu něco, na co už se zapomnělo. Jestli ten (prokletý) článek nezničil mou reputaci natolik, že můžu celý blog stáhnout, protože na něj stejně už nikdo nepřijde…

Ale vy jste ještě pořád tady, i když jsem udělala velkou chybu. Čtete si mé blogové články. Píšete mi zprávy a komentáře. Sledujete mě na Facebooku. I když vás často nechávám na holičkách a moc toho nesdílím a občas vám dlouho (nebo vůbec) neodpovídám, pořád jste tady. Ani nedokážu vyjádřit, jak moc si toho vážím. Každého, který tady na blog přijde, koukne se na patchworkové návody nebo klikne na „lajk“ na Facebooku. Děkuji, že jste tu ještě stále se mnou!

Prosím, berte tento článek jako mou veřejnou omluvu. Mrzí mě to. I když už jste možná zapomněli nebo ani nevíte, o čem tu teď píšu, já na tohle velké šlápnutí vedle nezapomněla a asi ani jen tak nezapomenu. Ten (proklatý) článek jsem dneska z blogu stáhla, aby se už dále ten jed nešířil, protože to tento blog za cíl nemá. A připravuju pro vás nové články, lepší. Takové, které by vám se šitím a tvořením snad měly pomoci. Můj vnitřní editor je teď na mě daleko přísnější a nedovolí mi sdílet jen tak něco. Hodně přemýšlí, a tak mu to i někdy dlouho trvá, než poskládá všechny ty myšlenky dokupy. Ale tak to asi má být, když se člověk ze svých chyb poučí.

Obal na jógamatku i na jógataťku

Nejprve, proč mi to zase tak dlouho trvalo? Měla jsem technické potíže s PhotoShopem (nebo lépe řečeno s nastavením monitoru, jehož barevnost zdaleka neodpovídala mým ostatním zařízením), takže pokud vám fotky přijdou trochu divné, předem se omlouvám. Teď už ale k samotnému článku 😉

Je tomu více jak rok, co mě moje ségra Barča poprosila, jestli bych jí neušila obal na jógamatku. Samozřejmě jsem na to kývla, našla si pár návodů online, které by mi pomohly s konstrukcí, no a pak jsem sedla a namalovala si design inspirovaný Aztéky. Chyba.

 

Design je sice krásný, ale většinu z tohodle patchworku je třeba ušít metodou „fundation paper piecing„, která je časově náročná. Takže jsem si to zase pěkně zkomplikovala.

O rok později jsem patchwork došila a takhle krásně teď vypadá. Velikost tohodle kousku je zhruba 64×43 cm a bude sloužit jako vnější část rukávu, do kterého se jógamatka bude zasouvat.

Teď už jenom zbývá, abych došila ten samotný obal. Snad mi to už nebude trvat další rok!

Jarní úklid

Ahoj všichni!

Už tomu zase byl nějaký ten pátek, co jsem vám naposledy napsala. To se teď snad ale trochu změní… Nachystala jsem celkem 5 článků, které budou vydané během následujících dní. Snad se mi tentokrát podaří tak nějak zůstat v tom psacím/šicím rytmu, abych to tady mohla zase trochu více oživit.

Bohužel, poslední dobou jsem dosti uvažovala nad tím, jestli vůbec blog udržovat a jestli to ještě vůbec má smysl. Jedním z důvodů je to, že žiju už tři a půl roku v Londýně a na blogování jsem neměla moc času a nálady. Bylo to jenom práce, práce, práce. Druhou věcí pak je, že už dlouho uvažuju o stránkách v angličtině. Nedovedu si ale představit, že bych udržovala dva blogy…

Tak tedy, anglické stránky zatím nejsou a plán na ně hotový taky ještě není. Začaly se mi ale hromadit projekty, které bych s vámi ráda sdílela, tak tedy těch 5 článků a uvidíme, jak to se vším bude do budoucna.

První projekt, který bych vám dneska chtěla ukázat, je tenhle šedivý polštářek.

Můžete si na něj vzpomínat Prošla jsem celý blog, abych zjistila, že jsem tenhle projekt ještě nesdílela. To mě tedy dost překvapuje vzhledem k tomu, že mi doma ležel rozpracovaný už snad tři roky!!

Nicméně, jde o první a zatím jediný kousek, na kterém jsem si vyzkoušela šití rovnostranných trojúhelníků. S výsledkem jsem spokojená, takže trojúhelníky se určitě v budoucnu znova objeví a tentokrát snad i s návodem, jak na ně 😉

Prošito jak na stroji, tak ručně. Polštářek tak získal nádhernou texturu. Rozhodně doporučuju vyzkoušet.

Prozatím vše a brzy se zase uvidíme!

PS: Název článku je „Jarní úklid“ a to proto, že zvažuju zavést na blogu pár změn. Většinu systémů jsem tu nastavovala tak před pěti lety a ne vše už úplně funguje tak, jak bych si přála. Takže se nedivte, kdyby se tu najednou některé věci trochu změnily 😉