Bubák ve skříni aneb článek, který se mi už skoro tři roky nechce napsat

Jak jenom začít? Tenhle článek se mi rozhodně nepíše lehce, i když jsem nad ním uvažovala už dlouho. Jakože doopravdy dlouho. Hodně dlouho. Téměř tři roky dlouho. Poslední dobou, kdy jsem se k psaní sem na blog zase tak nějak dostala, se mi ale tento článek zdá více a více aktuální. Jako když vás něco svědí a vy víte, že byste se neměli podrbat, ale ono to stále svědí, a svědí to tím víc, čím víc na to myslíte. Tak tedy, tohle bude takové moje podrbání a jen doufám, že mi to pomůže.

O co se jedná? Téměř před třemi lety jsem tady na blogu zveřejnila článek, který celé mé blogování změnil. Pokaždé, když jsem pak sem na blog přišla nebo třeba i jen zauvažovala nad novým článkem, tenhle (prokletý) článek nade mnou tak nějak visel a držel mě zpět od toho, co a jak a jestli vůbec napíšu. Našeptával mi do ucha spoustu špatných věcí a do základů otřásal mou sebedůvěrou jako blogerky, quilterky a člověka, který se zajímá o druhé a chtěl by sdílet radost ze šití a kreativní tvorby vůbec.

Co se tenkrát stalo? Zvorala jsem to. A to pořádně. Jakože super pořádně. Napsala jsem článek, který měl být satirou, tak nějak na hraně. Článek, který měl podněcovat čtenáře, aby se podíval na věci jiným pohledem, který by ho inspiroval a nadchnul. Místo toho, to ale bylo daleko za hranou. Napsala jsem článek, který byl zlý, podlý, kritizující. Napsala jsem článek, který mnoho lidí popudil nebo zranil. Článek, který sice podnítil debatu, ale úplně jinou, než jsem zamýšlela. Přečetla jsem tenkrát snad každý komentář, který jsem k článku našla a můžu jenom říct, že se mi to pořádně vrátilo. Jak se říká: Jak si člověk ustele…

Kdybych dnes měla možnost promluvit si s tou o téměř tři roky mladší Míšou, která se chystala ten (prokletý) článek zveřejnit, pak bych ji popadla za ramena a pořádně s ní zatřásla. Řekla bych jí, aby si to po sobě znovu přečetla, a pak ještě jednou a ještě jednou, dokud by se na to nedívala očima nezaujatého čtenáře, který jí do hlavy nevidí a nezná celý kontext, který za článkem stál. Řekla bych jí, aby se na to pořádně vyspala, než článek zveřejní a zvážila, jestli na vyjádření svého názoru používá ta správná slova. Zeptala bych se jí, co má být výsledkem článku a jaká je jeho pointa. Protože článek, který jsem tenkrát napsala, se vydal úplně jiným směrem, než měl.

Bohužel, napsání toho (prokletého) článku už vzít zpátky nemůžu. Co se stalo, stalo se. Nejsem na to pyšná. Stydím se, že jsem něco takového dala do slov, že jsem to publikovala a ještě i navíc propagovala, aby to vidělo co nejvíce lidí…

Po téměř tři roky byl tenhle článek mým bubákem ve skříni. Po téměř tři roky jsem uvažovala nad tím, jestli mám zveřejnit svou omluvu a jestli to nebude jenom přilitím oleje do ohně, jestli se tím jenom neporýpu ve starých ranách a nevytáhnu něco, na co už se zapomnělo. Jestli ten (prokletý) článek nezničil mou reputaci natolik, že můžu celý blog stáhnout, protože na něj stejně už nikdo nepřijde…

Ale vy jste ještě pořád tady, i když jsem udělala velkou chybu. Čtete si mé blogové články. Píšete mi zprávy a komentáře. Sledujete mě na Facebooku. I když vás často nechávám na holičkách a moc toho nesdílím a občas vám dlouho (nebo vůbec) neodpovídám, pořád jste tady. Ani nedokážu vyjádřit, jak moc si toho vážím. Každého, který tady na blog přijde, koukne se na patchworkové návody nebo klikne na „lajk“ na Facebooku. Děkuji, že jste tu ještě stále se mnou!

Prosím, berte tento článek jako mou veřejnou omluvu. Mrzí mě to. I když už jste možná zapomněli nebo ani nevíte, o čem tu teď píšu, já na tohle velké šlápnutí vedle nezapomněla a asi ani jen tak nezapomenu. Ten (proklatý) článek jsem dneska z blogu stáhla, aby se už dále ten jed nešířil, protože to tento blog za cíl nemá. A připravuju pro vás nové články, lepší. Takové, které by vám se šitím a tvořením snad měly pomoci. Můj vnitřní editor je teď na mě daleko přísnější a nedovolí mi sdílet jen tak něco. Hodně přemýšlí, a tak mu to i někdy dlouho trvá, než poskládá všechny ty myšlenky dokupy. Ale tak to asi má být, když se člověk ze svých chyb poučí.

Příspěvek byl publikován v rubrice Ostatní a jeho autorem je Míša Klocová. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

6 komentářů u „Bubák ve skříni aneb článek, který se mi už skoro tři roky nechce napsat

  1. Milá Míšo, zmíněný článek byl první, který jsem od vás četla (od něj jsem začala na vaše stránky chodit pravidelně). Do té doby jsem měla ušito mnohem méně než vy, a váš text mi pomohl dívat se na věci kolem patchworku už od začátků jinak než jak to dělali všichni kolem, dělat si to po svém, pokud se mi zdálo, že to má smysl, i když všichni tvrdili, že se to musí dělat jedině nějak. To že byl tón článku trochu útočný mi nevadilo, bylo z něj vidět, že píše mladá holčina, která by to možná o pár let později napsala jinak, nic víc jsem za tím nehledala. Nemusíte si vyčítat, že jste to tehdy napsala tak, jak jste to udělala. Díky nejen za ten článek, ale i za vaše stránky. Pište dál 🙂

  2. Milá Míšo, pamatuji si ten článek a i debatu, která se po něm rozpoutala – sama jsem tam myslím něco také připsala, bylo to vážně trochu divoké. 🙂 Jeden z komentářů přidala i má kamarádka, která je v oboru skvělá a které si nesmírně vážím. Mluvila o troše pokory, jež sluší a přísluší skoro ke každému našemu počínání. Jsem moc ráda, že dneska čtu tenhle příspěvek. 🙂
    Ber to celé tak, jak praví jedno zajímavé pořekadlo: „I pád na hubu je pohyb vpřed.“ Některé zkušenosti jsou prostě nepřenosné a musíme si je odbýt každý sám.

  3. Mila Miso,netusim,oc jde,ale zivot jde dal. Ja jsem z tveho blogu moooc nadsena a mela jsem tu drzost ci odvahu psat i emailem a prosit o pokracovaniblogu. Jsem rada,ze jsi tu a kez bych i ja mohla nektere sve zivotni rozhodnuti vymazat, omluvit se, vzit zpet.
    Jsem moc rada, ze jsi zpet a radosti byc te objala, kdybys byla bliz. Tak na dalku posilam objeti a dekuji, ze jsi tu.
    Pisu jak tatar,nejsem na velkem pc, omlouvam se, ale hez se na nej dostanu..
    Krasne dny a trikrat slava:-)
    Bohunka

  4. Ahoj Míšo, myslím jsem ti taky tenkrát psala do komentářů, že s něčím souhlasím a s něčím ne, ale popuzená ani naštvaná jsem snad nebyla, a sleduji tě pořád. Bylo mi i líto, že píšeš málo, přičítala jsem to novému životu v UK. Už se tím netrap, já myslím, že právě takové „nerozumné“ kritické mládí je strašně potřeba a posunuje vývoj dál. Krásné jaro a hodně inspirace k tvoření.

  5. Ano Míšo, já sice nevím o co jde, ale myslím si, že nikomu jste hlavu neukopla a život jde dál. Je to normální, každý dělá chyby, to nasvědčuje tomu že nejste robot.☺ A kdo chyby nedělá a nebo nemá bubáka ve skříni,ať hodí kamenem…Vy hoďte vše co bylo za hlavu a hurá na nové projekty, už se na ně těšíme. Moc ráda tady šmejdim,jsou to úžasné stránky. Šití zdar….😀

  6. No, Míšo, možná tuším, který článek to byl, možná ne. Člověk by se neměl trápit tím, co se stalo, tak dlouho. Všichni děláme chyby a teprve s věkem si mnohdy uvědomujeme, že jsme svým jednáním mohli nějak zranit. Myslím, že stále na tvůj blog chodí návštěvy a mnoho z nás tě rádo sleduje. Ať se daří a netrap se zbytečně. „Co se stalo, nedá se odstát“, říkávala moje babička.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.