Poslední tři týdny…

Zdá se, že rok 2018 mi přináší samé změny. A rozhodně ne malé. Po mém lednovém odchodu z práce (což nebylo vůbec jednoduché rozhodnutí) se mi dostalo více času na přemýšlení a rozmýšlení nad tím, kam bych chtěla směřovat nejen profesně, ale i v životě jako takovém. Doufala jsem, že se mi podaří sehnat práci, která by byla bližší mému srdci a která by mi nezabírala většinu mého času, víkendů, velmi brzkých ran a pozdních večerů, státních svátků, sil a nervů. I když jsem v kavárně pracovala ráda a ráda se denně setkávala se zákazníky, bylo toho už moc.

Tak jsem upravila svůj životopis a začala rozesílat. Z týdne se staly dva, ze dvou měsíc, z měsíce tři. Životopis dostal nesčetné úpravy a upgrady a motivačních dopisů jsem napsala snad stovky.

Bylo to až v momentě, kdy nám napsala naše realitní kancelář, že je načase obnovit nájemní smlouvu, kdy nadešel zlom. Takhle to prostě už dále nešlo. Stálo nás to spoustu slz a dlouhé rozhovory, ale nakonec jsme s Davidem rozhodli, že je načase udělat změnu a najít si něco lepšího.

Chtěli bychom byt, ve kterém nemusíme bojovat s plísní a každodenně vylívat 2 litry vody z vysoušeče vzduchu, kde nám oblečení nebude smrdět zatuchlinou a kde se nebudeme muset bát, že nás navštíví nějaký hlodavec. Byt, který by byl velký a prosluněný, a který by lépe odpovídal tomu, co za něj platíme.

Já bych si přála lepší práci a být blíže k rodině a přátelům a možná si i pořídit psa. David by si zase přál nemuset denně dojíždět do práce více jak hodinu v přelidněném metru a tak nějak vůbec být radši někde, kde není tak moc lidí a život je o něco snazší.

Tak jsme rozhodli. Budeme se stěhovat do Prahy. 

Ne zrovna mé vysněné město (jsem přece jen holka z Moravy), ale pečlivě uvážený kompromis. S odstupem času se už i začínám těšit, protože vím, že to bude změna k lepšímu.

Londýn mi bude chybět, o tom žádná. Však jenom dneska jsem byla na úžasné výstavě Orla Kiely: A Life in Pattern, minulou sobotu v botanické zahradě v Kew v největším viktoriánském skleníku na světě a každý čtvrtek na Morley College na kurzu Printed textiles. Je tady vždycky spousta věcí, co dělat, ale pro pohodový život to tu moc není.

Tak nějak mám pocit, že je načase zhodnotit to, co jsem se tady za ty čtyři roky naučila, co jsem za poslední dva roky pobrala ze školy o designu a textilu, o tisku, barvení a přírodě. Co jsem si odnesla z toho být au pair a starat se o děti, z práce v kavárně a setkávat se se stovkami lidí denně, i z toho být manažerkou týmu. Z toho být cizinkou a jezdit domů jenom na návštěvu.

Zbývají mi tu už jen poslední tři týdny a mám pocit, že je přede mnou ještě další spousta změn a spousta otevřených dveří.

PS: Na obrázcích Tower Bridge a City, my dva v Greenwichi a v pozadí Canary Wharf, my dva na výletě v Praze

Po roce Vánoce (skoro), aneb jak jsem konečně zase něco napsala

To byla doba, co? Ale nebojte, jsem stále ještě tady a šiju (i když mnohem, mnohem méně).

Před pár dny jsem dostala  e-mail, který mě tedy dosti nakopnul, naštěstí v tom dobrém smyslu. V předmětu stálo „Míšo, kde jsi?“ a dále už se psalo o tom, jak už jsem rok (!!!) nikde nic nenapsala a není mě nikde vidět, ani slyšet. Tak tedy, děkuji, Krystýno, tohle jsem asi doopravdy potřebovala slyšet 🙂

A protože to byla toková doba, tak stejně jako když se televizní seriály po roce vrací s novou řadou, je teď třeba uvést malé ohlédnutí, aneb v předchozích článcích jste se dočetli: 

Co se tedy přihodilo od té doby? Přestěhovala jsem se z hrůzostrašného domu, který jsem sdílela s deseti Rumunci do malého bytečku v Bermondsey (20 minut pěšky k Tower Bridge), který sdílím jenom se svým Švédským přítelem Davidem – jaj!!

V práci jsem minulé léto povýšila na supervizora, letos na jaře pak na asistenta manažera. Zní to dobře, ale práce je to náročná a namáhavá. Znamená to, že pracuju něco mezi 45, 50 a více hodinami týdně (po odečtení přestávek, které si většinou ani nemám čas vzít), většinou 5 nebo 6 dní, kdykoliv mezi 5:30 ráno a 10 večer. A k tomu ještě navrch zhruba 50 minut cesty do práce a dalších 50 zpět…

Upřímně, už z toho padám na hubu. A aby toho nebylo málo, v posledních týdnech mi ještě chybí železo v krvi a vitamín D, což ze mě dělá takovou malou vyčerpanou panenku s bolestí svalů, kloubů a zad, která tráví většinu volného času v posteli nebo vyvalená na gauči…

Teď ale zpátky k šití!

Podařilo se mi dodělat pár moc krásných kousků – jako třeba tento miniquilt pro náš první společný domov:

Nebo tyto dvě dětské deky – pro Verunčiného Mirďu a pro Davidovu neteřinku Livii (ano, mé deky jsou teď k dostání i ve Švédsku):

Sebrala jsem veškerou svou odvahu a kuráž a přihlásila jsem se v rámci Quiltconu do Michael Miller Fabric Challenge. Ušila jsem quilt, který se sice na výstavu nedostal, ale v reálu se mi fakt hodně líbí a vypadá mnohem lépe, než na fotkách (protože je proquiltovaný asi tak milionem linií v různých barvách, které pak dohromady vypadají jako tahy štětcem):

A v neposlední řadě musím teda říct, že se mi stalo i něco fakt dobrého – začala jsem chodit na kurzy výtvarky. Nejprve jsem začala s klasickou kresbou a malbou, poslední kurz jsem si ale vzala sítotisk na textil a byl to ten nejlepší kurz vůbec!! Fakt jsem si to neskutečně užila a rozhodně bych se chtěla téhle oblasti věnovat více.

Na závěr bych chtěla ještě jednou říct díky za to nakopnutí a vůbec díky za všechny ty e-maily, které mi sem tam chodí, za všechny komentáře a všechny nové fanoušky na facebooku. Neslibuju, že teď budu psát pravidelně, protože prostě holt nevím, jak to všechno zvládnu. Ale pokud mě i tak chcete sledovat, mrkněte na instagram, protože tam jsem téměř pořád 🙂

Mějte se!

M.

 

 

Co z nich jenom bude?

Když  jsem se přestěhovala do Londýna, jednou z prvních věcí, která mi hned okamžitě začala chybět, bylo šití. A protože můj Japonský miláček byl tou dobou ještě stále v ČR, rozhodla jsem se alespoň pro trochu ručního šití. Nesáhla jsem tenkrát pro nic menšího než balíček látek z Liberty London, jednoho z nejtradičnějších Anglických obchodů, který se mimo jiné věnuje i produkci vlastních (téměř už kultovních) látek.

Nečekala jsem, že zrovna těmto látkám a tomuto obchodu tak moc propadnu a snad se mi i někdy podaří sepsat příspěvek o tom, jak jsem byla na naprosto úžasné výstavě „Liberty in Fashion“.

hexíky v posteli

Teď ale zpět k ručnímu šití – ano, možná na obrázku poznáváš pár kousků z tutoriálu o English Paper Piecing. Původním záměrem bylo zůstat trochu více tradiční a použít tyto klasické květované vzory v jejich chronologickém (stínovaném) pořadí.

hexíky zimní

Jak mě už ale znáš, nějak se mi tenhle záměr nepodařilo dodržet, a tak jsem se nakonec rozhodla pro přidání jednobarevných látek, které by svou barevností co možná nejblíže odpovídaly těm nahrazeným.

hexíky jarní

A tak z toho teď mám dva předchystané bloky a nějak nevím, co s nimi dál a na jaké pozadí je přišít. Co ty na to? Nějaké nápady? Napiš mi dolů do komentářů, pokud máš nějaký nápad. Budu za to vážně moc ráda.

Děkuji!