Po roce Vánoce (skoro), aneb jak jsem konečně zase něco napsala

To byla doba, co? Ale nebojte, jsem stále ještě tady a šiju (i když mnohem, mnohem méně).

Před pár dny jsem dostala  e-mail, který mě tedy dosti nakopnul, naštěstí v tom dobrém smyslu. V předmětu stálo „Míšo, kde jsi?“ a dále už se psalo o tom, jak už jsem rok (!!!) nikde nic nenapsala a není mě nikde vidět, ani slyšet. Tak tedy, děkuji, Krystýno, tohle jsem asi doopravdy potřebovala slyšet 🙂

A protože to byla toková doba, tak stejně jako když se televizní seriály po roce vrací s novou řadou, je teď třeba uvést malé ohlédnutí, aneb v předchozích článcích jste se dočetli: 

Co se tedy přihodilo od té doby? Přestěhovala jsem se z hrůzostrašného domu, který jsem sdílela s deseti Rumunci do malého bytečku v Bermondsey (20 minut pěšky k Tower Bridge), který sdílím jenom se svým Švédským přítelem Davidem – jaj!!

V práci jsem minulé léto povýšila na supervizora, letos na jaře pak na asistenta manažera. Zní to dobře, ale práce je to náročná a namáhavá. Znamená to, že pracuju něco mezi 45, 50 a více hodinami týdně (po odečtení přestávek, které si většinou ani nemám čas vzít), většinou 5 nebo 6 dní, kdykoliv mezi 5:30 ráno a 10 večer. A k tomu ještě navrch zhruba 50 minut cesty do práce a dalších 50 zpět…

Upřímně, už z toho padám na hubu. A aby toho nebylo málo, v posledních týdnech mi ještě chybí železo v krvi a vitamín D, což ze mě dělá takovou malou vyčerpanou panenku s bolestí svalů, kloubů a zad, která tráví většinu volného času v posteli nebo vyvalená na gauči…

Teď ale zpátky k šití!

Podařilo se mi dodělat pár moc krásných kousků – jako třeba tento miniquilt pro náš první společný domov:

Nebo tyto dvě dětské deky – pro Verunčiného Mirďu a pro Davidovu neteřinku Livii (ano, mé deky jsou teď k dostání i ve Švédsku):

Sebrala jsem veškerou svou odvahu a kuráž a přihlásila jsem se v rámci Quiltconu do Michael Miller Fabric Challenge. Ušila jsem quilt, který se sice na výstavu nedostal, ale v reálu se mi fakt hodně líbí a vypadá mnohem lépe, než na fotkách (protože je proquiltovaný asi tak milionem linií v různých barvách, které pak dohromady vypadají jako tahy štětcem):

A v neposlední řadě musím teda říct, že se mi stalo i něco fakt dobrého – začala jsem chodit na kurzy výtvarky. Nejprve jsem začala s klasickou kresbou a malbou, poslední kurz jsem si ale vzala sítotisk na textil a byl to ten nejlepší kurz vůbec!! Fakt jsem si to neskutečně užila a rozhodně bych se chtěla téhle oblasti věnovat více.

Na závěr bych chtěla ještě jednou říct díky za to nakopnutí a vůbec díky za všechny ty e-maily, které mi sem tam chodí, za všechny komentáře a všechny nové fanoušky na facebooku. Neslibuju, že teď budu psát pravidelně, protože prostě holt nevím, jak to všechno zvládnu. Ale pokud mě i tak chcete sledovat, mrkněte na instagram, protože tam jsem téměř pořád 🙂

Mějte se!

M.

 

 

Co z nich jenom bude?

Když  jsem se přestěhovala do Londýna, jednou z prvních věcí, která mi hned okamžitě začala chybět, bylo šití. A protože můj Japonský miláček byl tou dobou ještě stále v ČR, rozhodla jsem se alespoň pro trochu ručního šití. Nesáhla jsem tenkrát pro nic menšího než balíček látek z Liberty London, jednoho z nejtradičnějších Anglických obchodů, který se mimo jiné věnuje i produkci vlastních (téměř už kultovních) látek.

Nečekala jsem, že zrovna těmto látkám a tomuto obchodu tak moc propadnu a snad se mi i někdy podaří sepsat příspěvek o tom, jak jsem byla na naprosto úžasné výstavě „Liberty in Fashion“.

hexíky v posteli

Teď ale zpět k ručnímu šití – ano, možná na obrázku poznáváš pár kousků z tutoriálu o English Paper Piecing. Původním záměrem bylo zůstat trochu více tradiční a použít tyto klasické květované vzory v jejich chronologickém (stínovaném) pořadí.

hexíky zimní

Jak mě už ale znáš, nějak se mi tenhle záměr nepodařilo dodržet, a tak jsem se nakonec rozhodla pro přidání jednobarevných látek, které by svou barevností co možná nejblíže odpovídaly těm nahrazeným.

hexíky jarní

A tak z toho teď mám dva předchystané bloky a nějak nevím, co s nimi dál a na jaké pozadí je přišít. Co ty na to? Nějaké nápady? Napiš mi dolů do komentářů, pokud máš nějaký nápad. Budu za to vážně moc ráda.

Děkuji!

Jak se to má se sny

„Dobře si své sny rozmysli. Mohly by se ti vyplnit.“ 

Jedno z mých nejoblíbenějších životních mouder. Protože sny se doopravdy plní, to jen my si občas neumíme dobře přát. Anebo na svých snech nedokážeme pracovat a trochu jim pomoct. Vždyť se podívej na mě – jsem jenom obyčejná holka, co odmala ráda šila a neustále vymýšlela nové věci. A jednoho dne se rozhodla, že by mohla mít nádherný blog, jako její oblíbené zahraniční blogerky. Jak jsem se radovala, když se tu objevilo prvních pár komentářů!

A ani ve snu by mě tenkrát před dvěma lety nenapadlo, že mi lidé budou psát a děkovat za to, co dělám a jak moc je inspiruju nebo že by mě na Instagramu mohla jedna ze zmíněných blogerek začít sledovat a sdílela mou fotku. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se doopravdy stanu členkou Moderního Quilt Guildu v Londýně a že by i moje práce mohla být vystavena v některé z věhlasných Londýnských síní (pšt, tohle bude, ale zatím se na tom ještě pracuje).

Mazec.

IMG_2831[1]

Ale je potřeba neusnout na vavřínech.

Bylo to dlouhé a namáhavé rozhodování, ale nakonec ještě zůstávám v Londýně jako au pair až do Vánoc. Nepodařilo se mi totiž sehnat ani práci ani bydlení; úspory sice jsou, ale na Londýn stále malé. A tak jsem si vyřídila stáž v PR agentuře, abych mohla do životopisu zařadit „pracovní zkušenost ze Spojeného Království“ a než na ni nastoupím, rozhodla jsem se, že svá volná dopoledne budu věnovat šití a patchworku. 

Zatím vznikají jen samé malé drobnosti, ale to vůbec nevadí. I to se počítá.

A jako bonus se konečně chystám spustit anglické stránky…

PS: Na obrázku je zajíc podle návodu od Elizabeth Hartman, další oblíbené blogerky.