Bubák ve skříni aneb článek, který se mi už skoro tři roky nechce napsat

Jak jenom začít? Tenhle článek se mi rozhodně nepíše lehce, i když jsem nad ním uvažovala už dlouho. Jakože doopravdy dlouho. Hodně dlouho. Téměř tři roky dlouho. Poslední dobou, kdy jsem se k psaní sem na blog zase tak nějak dostala, se mi ale tento článek zdá více a více aktuální. Jako když vás něco svědí a vy víte, že byste se neměli podrbat, ale ono to stále svědí, a svědí to tím víc, čím víc na to myslíte. Tak tedy, tohle bude takové moje podrbání a jen doufám, že mi to pomůže.

O co se jedná? Téměř před třemi lety jsem tady na blogu zveřejnila článek, který celé mé blogování změnil. Pokaždé, když jsem pak sem na blog přišla nebo třeba i jen zauvažovala nad novým článkem, tenhle (prokletý) článek nade mnou tak nějak visel a držel mě zpět od toho, co a jak a jestli vůbec napíšu. Našeptával mi do ucha spoustu špatných věcí a do základů otřásal mou sebedůvěrou jako blogerky, quilterky a člověka, který se zajímá o druhé a chtěl by sdílet radost ze šití a kreativní tvorby vůbec.

Co se tenkrát stalo? Zvorala jsem to. A to pořádně. Jakože super pořádně. Napsala jsem článek, který měl být satirou, tak nějak na hraně. Článek, který měl podněcovat čtenáře, aby se podíval na věci jiným pohledem, který by ho inspiroval a nadchnul. Místo toho, to ale bylo daleko za hranou. Napsala jsem článek, který byl zlý, podlý, kritizující. Napsala jsem článek, který mnoho lidí popudil nebo zranil. Článek, který sice podnítil debatu, ale úplně jinou, než jsem zamýšlela. Přečetla jsem tenkrát snad každý komentář, který jsem k článku našla a můžu jenom říct, že se mi to pořádně vrátilo. Jak se říká: Jak si člověk ustele…

Kdybych dnes měla možnost promluvit si s tou o téměř tři roky mladší Míšou, která se chystala ten (prokletý) článek zveřejnit, pak bych ji popadla za ramena a pořádně s ní zatřásla. Řekla bych jí, aby si to po sobě znovu přečetla, a pak ještě jednou a ještě jednou, dokud by se na to nedívala očima nezaujatého čtenáře, který jí do hlavy nevidí a nezná celý kontext, který za článkem stál. Řekla bych jí, aby se na to pořádně vyspala, než článek zveřejní a zvážila, jestli na vyjádření svého názoru používá ta správná slova. Zeptala bych se jí, co má být výsledkem článku a jaká je jeho pointa. Protože článek, který jsem tenkrát napsala, se vydal úplně jiným směrem, než měl.

Bohužel, napsání toho (prokletého) článku už vzít zpátky nemůžu. Co se stalo, stalo se. Nejsem na to pyšná. Stydím se, že jsem něco takového dala do slov, že jsem to publikovala a ještě i navíc propagovala, aby to vidělo co nejvíce lidí…

Po téměř tři roky byl tenhle článek mým bubákem ve skříni. Po téměř tři roky jsem uvažovala nad tím, jestli mám zveřejnit svou omluvu a jestli to nebude jenom přilitím oleje do ohně, jestli se tím jenom neporýpu ve starých ranách a nevytáhnu něco, na co už se zapomnělo. Jestli ten (prokletý) článek nezničil mou reputaci natolik, že můžu celý blog stáhnout, protože na něj stejně už nikdo nepřijde…

Ale vy jste ještě pořád tady, i když jsem udělala velkou chybu. Čtete si mé blogové články. Píšete mi zprávy a komentáře. Sledujete mě na Facebooku. I když vás často nechávám na holičkách a moc toho nesdílím a občas vám dlouho (nebo vůbec) neodpovídám, pořád jste tady. Ani nedokážu vyjádřit, jak moc si toho vážím. Každého, který tady na blog přijde, koukne se na patchworkové návody nebo klikne na „lajk“ na Facebooku. Děkuji, že jste tu ještě stále se mnou!

Prosím, berte tento článek jako mou veřejnou omluvu. Mrzí mě to. I když už jste možná zapomněli nebo ani nevíte, o čem tu teď píšu, já na tohle velké šlápnutí vedle nezapomněla a asi ani jen tak nezapomenu. Ten (proklatý) článek jsem dneska z blogu stáhla, aby se už dále ten jed nešířil, protože to tento blog za cíl nemá. A připravuju pro vás nové články, lepší. Takové, které by vám se šitím a tvořením snad měly pomoci. Můj vnitřní editor je teď na mě daleko přísnější a nedovolí mi sdílet jen tak něco. Hodně přemýšlí, a tak mu to i někdy dlouho trvá, než poskládá všechny ty myšlenky dokupy. Ale tak to asi má být, když se člověk ze svých chyb poučí.

Novoroční

Přeju krásný nový rok! 

Takhle na samém konci roku se mi podařilo na chvilku se zastavit a ohlédnout se zpět, co mi těch uplynulých 12 měsíců přineslo, co se změnilo, co jsem se naučila a vůbec tak nějak si to všechno shrnout a zrekapitulovat.

Hlavní novinky? Začala jsem tisknout na látky. Osvojila jsem si sítotisk, naučila jsem se mnoho nového o teorii barev, o chemických procesích, o monoprintu i o designu vzorů. Poznala jsem dvě naprosto úžasné učitelky, které mě tím vším provedly a se kterými se doufám v budoucnu znovu potkám.

I když toho šití až tak moc nebylo, podařilo se mi dokončit pár kousků, na kterých jsem si doopravdy dala záležet a jejichž výroba mi nějaký ten pátek zabrala.

A tady je již tradičně má novoroční koláž, která to všechno shrnuje:

Tak mnoho dobrého do toho nového roku, mnoho inspirace a spoustu krásných, dokončených výrobků!

Jiný šálek kávy

Jak už asi víš, do Anglie jsem přicestovala jako au-pair. A i když starat se o děti je pěkná práce, stát se profesionální chůvou nikdy zrovna mým snem nebylo. A tak jsem na konci svého rok a půl dlouhého pobytu absolvovala stáž v top PR agentuře a doufala, že mi tahle zkušenost (plus vysokoškolský titul a praxe z ČR) pomůže získat práci. Po více jak měsíci usilovného pátrání, rozesílání životopisů a žádostí o práci jsem se ale zastavila – stojí mi to vůbec za to? Mým snem není kancelář (a nikdy vlastně ani nebyla). Toužím po tom znovu studovat, tentokrát ale design tady v Londýně. A abych se ke studiu dostala, bude to vyžadovat čas a pořádnou přípravu. Během té doby přece můžu dělat cokoliv!

A tak částečně z nouze, částečně z lásky ke kávě, jsem se ocitla na pohovoru ve Starbucks a na začátku února započala trénink jako barista.

barista

Hned od začátku mě překvapilo, jak moc mě tahle práce vzala. Příprava kávy, být na pokladně, pracovat v týmu i být tak blízko zákazníkům, jak jen to jde (protože po pár týdnech už ty stálé znáš i jménem). I když může být Starbucks brán jako „kávový fast food“, kde vždycky dostaneš to, co očekáváš, v zákulisí se toho odehrává i mnohem víc…

Začalo to, když se mě v prvních dnech kolega zeptal, jestli už jsem zkoušela „coffee tasting“. Protože jako barista bych měla znát všechny druhy kávy, které prodáváme a jejich charakteristiky, měla bych také všechny časem ochutnat. A bylo to.

with Asta

perú

Jedno ochutnání, druhé, třetí… pak skvělá manažerka, která si všimla, že mě to zajímá a která mi předala knihu pro „coffee mastery“. O pár týdnů později jsem pak byla zapsána do mistrovství baristů (Barista Championship) a tak nějak se stalo, že jsem ho za náš distrikt před dvěma týdny vyhrála.

IMG_4220[1]

Můj trénink nabral ještě na větších obrátkách. Připravuju se jak na soutěž, tak i na coffee mastera. Intenzivně se učím latté art i znalost kávy (jaké jsou druhy, jak a kde se pěstuje a jaký důsledek to má na chuť a aroma, jak se káva sklízí a upravuje, praží, míchá, mele, vaří, ochutnává… hotová věda). Na začátku května mě čeká další kolo soutěže a musím být maximálně připravená.

IMG_4260[1]

IMG_4362[1]

Baví mě to. I když je to občas vyčerpávající a v posledních dnech fakt náročné, když si přičichnu k právě namleté kávě (nebo k právě uvařené), je na tom něco krásně uvolňujícího a uklidňujícího. A čím víc toho o kávě vím, tím více se mi do toho studia chce ponořit a naučit se ještě více.

I když to znamená, že na šití teď zase moc času není, jsem šťastná a už uvažuju nad dalším patchworkovým projektem. Že by podtácky pod hrnky? 😀